Kdejaký politik by nejspíše zajásal, kdyby mu byl oznámen fakt, že nezaměstnanost v jeho zemi osciluje mezi pěti a šesti procenty. Po několika letech tzv. „krize“ kdy se v mnoha zemích EU nezaměstnanost pohybovala vysoko nad deseti v některých případech i nad dvaceti procenty, nyní vidíme opačný trend, kdy rostoucí ekonomika opět přiměla zaměstnavatele nabírat ve velkém.
Ovšem v zemích jako je Německo a Česká republika se tento fakt ukázal být i jako varovným signálem pro budoucí směrování politiky zaměstnanosti. My a naši západní sousedé jsme země orientované především na těžký a automobilový průmysl a v některých profesích je již nyní akutní nedostatek pracovních sil. Hovoříme především o dělnických pozicích (operátoři CNC strojů, svářeči či elektrikáři), ale také o pozicích konstruktérů či projektantů. Kritická je i situace např. v textilním průmyslu, kde zase schází šičky a švadleny. Začíná tedy být reálná hrozba, před pár lety ještě absurdní, že vývoj ekonomiky bude brzdit právě nedostatek pracovníků. Nastala tak éra blahobytu nebo naopak krize? Nejvyšší zaměstnanost v historii ČR je sice velmi výhodná pro státní pokladnu, nicméně rostoucí objem průmyslové výroby je limitován právě lidskými zdroji. „Dovoz“ pracovníků ze zahraničí není zatím natolik propracován a stávající cizinci jen sotva pokryjí současné potřeby a u relativně široké vrstvy dlouhodobě nepracujících se dá jen z těží předpokládat jejich začlenění do výrobního procesu.
Je tedy otázkou, jak tento specifický problém řešit či neřešit, zdali vymyslet nějaké radikální řešení nebo prostě jen počkat, až zase padne poptávka a ekonomika se zabrzdí. Situace nicméně zatím vypadá na neustálý růst potřeb a tento problém bude pravděpodobně stále eskalovat.